Jestli mě něco den po dni překvapuje, je to tragická neúcta k tisícům stromů, starým mnoho desítek let, rostoucích podél silnic nižších tříd.
Přichází podzim a osazenstvo oranžového autíčka, které v létě opravuje výtluky na silnicích, se přeškoluje na sadaře. Ať jsem ve Středočeském nebo Ústeckém kraji, pocit z jejich práce mám naprosto identický. Mísí se ve mně smutek a zuřivost, když vidím těch několik chlapců s motorovou pilou a štěpkovačem.
Jak s útrpným výrazem tvrdě pracujících lidí, bez jakéhokoliv citu ničí stromy, které lidem odplodily tuny ovoce. Řežou kosterní větve, které nikomu nepřekáží, způsobují stromům fatální zranění a pokud jim chcete přispět radou, dočkáte se jen hulvátských, či zaražených reakcí.
Řešení nenajdete ani u krajského orgánu, za údržbu zeleně zodpovědného. Hodný pan ředitel Vás trpělivě vyslechne, načež poslouží telefonním číslem na správce dané silnice. I ten je velice ochotný a za půl hodiny volá zpět, že to viděl a nechá je to předělat… „Nechá je to zničené zničit ještě jednou?“ Na opakovaný hovor Vám pan ředitel vysvětlí, že firma je vysoutěžená, a světe div se, stromy i sází. Jen ne ovocné, prý kvůli zvěři. Snad abychom mohli bezpečně jezdit ještě rychleji.
Systém na tyto stromy zapomněl, zodpovědný orgán je bezpečně součástí systému, majitele vysoutěžené firmy žádné stromy nezajímají a kluci v oranžovém chtějí jen svůj klid.
Ale díky tomu, že se nedržím jen v naší malé vísce, viděl jsem letos v létě velmi pěkně vedené dlouhé aleje na Pelhřimovsku. Stromy, dokud jsou zdravé, jsou prořezané jen mírně, ale rovnoměrně. Nezasychají a netrpí houbovými chorobami, proto se nelámou a i při vysoké násadě květů nebo ovoce vypadají fantasticky.
V tu chvíli zapomínám na domov a miluji ten kraj na pomezí jižních Čech a Vysočiny. V tu chvíli vidím úctu k práci stovek lidí, kteří se o ty stromy desítky let starali, i úctu ke krajině a stromům samým.
Děkuji za to všem, kteří se na údržbě té krásy podílejí.
V kontextu toho si promítám zbytky starých hrušňových stromořadí v blízkosti vojenského prostoru Doupov a je mi do pláče. Když si vybavuji stoleté giganty, kterým lidská zvůle vzala veškeré končetiny, jen kmen tam nechala, snad jak oběšeného na výstrahu ostatním.
Dnes nedokážu končit rozumně nebo vesele. Jsem rozčilený a prosím. Starosty, sedláky, krajináře, lidi zodpovědné i nezodpovědné. Braňme ty stromy, co udělaly tolik pro člověka samého a hladového.
Comments